Zvláštní práva čerpání (Speciál Drawing Rights -SDR) jsou nadnárodní měnovou jednotkou, emitovanou poprvé Mezinárodním měnovým fondem v roce 1970 v reakci na problém nedostatečné mezinárodní likvidity potřebné k zajištění mezinárodního platebního styku. Jejich emise měla rozšířit objem a strukturu oficiálních devizových rezerv členských zemí, doposud tvořených převážně zlatem a USD. Na základě Druhého dodatku k Dohodě o založení Mezinárodního měnového fondu se SDR měla stát rezervním aktivem, pomocí kterého by bylo možné kontrolovat a regulovat mezinárodní likviditu.SDR sice nesplnila očekávání, která s jejich emisí byla spojována, nicméně postupně si našla své místo v mezinárodním měnovém systému a kromě funkce rezervního aktiva začala plnit i jiné funkce peněz v mezinárodním měřítku. V posledních letech se dostala do popředí zájmu ekonomů v souvislosti s probíhající diskusí o hledání nějaké byť dočasné alternativy globální měny, která by nahradila USD v roli rezervní měny a ukončila tak jeho hegemonii a tím i závislost stability mezinárodního měnového systému na ekonomickém postavení jedné země.Cílem statě je analyzovat dosavadní roli SDR v mezinárodním měnovém systému a ukázat na problémy, které brání tomu, aby mohly plnit všechny funkce světových peněz a stát se tak globální měnou, na které by spočíval mezinárodní měnový systém.
Co stálo u zrodu SDRObava z možného narušení zahraničně obchodní spolupráce v důsledku relativního poklesu devizových rezerv v průběhu 60. let minulého století vyvolala potřebu naléhavého řešení nově vzniklého problému. Celkový objem devizových rezerv ve vztahu k světovému obchodu postupně klesal a to z 60 % na počátku 50. let až na 30 % koncem 60. let. Ve struktuře devizových rezerv dominovaly s šedesáti procenty zlato a s třiceti procenty národní měny, z nichž připadal rozhodující podíl na USD. V polovině šedesátých let se tento poměr obrátil ve prospěch národních měn, které převýšily zásoby zlata. (Marková, 2006) Další navyšování devizových rezerv jak přílivem zlata, tak zvyšováním USD mělo své limitující faktory. Omezená těžba zlata při narůstající průmyslové spotřebě a soukromé tezauraci byly překážkou znemožňující využití celé jeho nové těžby pro měnové účely. Limitujícím faktorem byla i fixní cena zlata, při neustále rostoucí cenové hladině. To zvyšovalo náklady na novou těžbu, která se pak stávala neefektivní a docházelo i k jejímu snižování. Tato cesta řešení problému nedostatečných devizových rezerv se tedy jevila jako dlouhodobě nejistá a nespolehlivá.Zvyšování dolarů ve struktuře devizových rezerv mělo své hranice v narůstajícím pasivním saldu platební bilance USA ohrožujícím nejen stabilitu samotného dolaru ale i stabilitu celého mezinárodního měnového systému. Na tuto skutečnost už upozornil v roce 1961 americký ekonom Triffin (1961) když uvedl, že pokud USA nevyřeší problém chronického pasivního salda platební bilance, bude svět postupně zaplavován americkými # Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Fakulty financí a účetnictví VŠE v Praze, který ...