Menšinový jazyk jako obyvatelné místo. Vymístěný svět Imre Kertésze

Abstract

Jak se člověk stane bezdomovcem ve svém vlastním jazyce? Jaké mechanismy vymístění ho do takové situace dostanou? O jaké lidské zkušenosti metafora bezdomovectví-v-jazyce vlastně mluví? V jakém smyslu je, či může být, vůbec jazyk našim domovem? A když už je člověk z jazyka-domova vymístěn, jaké mu zbývají možnosti promluvy? Kde a jak takový jazykově vymístěný bezdomovec pobývá? Tento text se pokouší o znovupromýšlení těchto, v hermeneutické filozofii, v jiné podobě a s jinými důrazy již artikulovaných otázek. Pokouší se o jejich reformulaci a rozvinutí prostřednictvím interpretace menšinového jazyka jako jazyka určovaného svou situovaností v mocenském prostoru. Vycházejíc z vymezení menšinové literatury a menšinového jazyka Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, nebudu zde menšinový jazyk (čili onen jazyk „bezdomovců“) pojímat ve smyslu jazyka etnické skupiny žijící ve společensky a politicky podřízené pozici, nýbrž ve smyslu ne-dominantního jazykového řádu v rámci určitého mocenského pole. Při promýšlení tohoto tématu mi budou hlavním východiskem (kromě již naznačeného konceptuálního rámce) texty Imre Kertésze, jejichž jazyk svou ilustrativní silou reprezentuje zkušenost bytí bezdomovcem ve vlastním jazyce, a umožňuje nám tak chápat jej jako jednu ze současných podob jazyka menšinového.