Třináctá komnata vztahu teologie a sociální práce. K problematice negativních vlivů křesťanské víry na pomáhání

Abstract

Křesťanství bývá obecně považováno za jeden z hlavních zdrojů motivů k pomáhání: U křesťana se očekává, že ho bude jeho víra motivovat k tomu, aby na druhé nejen bral ohled, ale také jim -třeba i za cenu vlastního pohodlí -pomáhal, pokud jsou v nouzi. Křesťanství samo přitom paradoxně vidí kořeny blíženecké lásky už přímo v lidské přirozenosti, tedy v tom, kdo je to člověk, a ne až v tom, čemu člověk z náboženského hlediska věří. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě to formuluje naprosto pregnantně: "Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomuje zákon, který splňuje milováním Boha a bližního (Mt 22,(37)(38)(39)(40) Gal 5,14.). Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití." 1 V souvislosti s poskytováním pomoci pak původ blíženecké lásky v přirozenosti člověka konkretizuje Benedikt XVI. ve své nástupní encyklice takto: "Vzrůst počtu specializovaných organizací, které se nasazují pro člověka v jeho nejrozličnějších potřebách, se vysvětluje na základě skutečnosti, že imperativ lásky vepsal Stvořitel do samotné lidské přirozenosti." 2 Křesťanství tak podle papeže blíženeckou lásku do světa přímo nepřináší; jen přikázání blíženecké lásky probouzí a přivádí k účinnosti. 3 Paradoxní a problematické zároveň na tom je, že křesťanská víra může pomáhajícího vést i k celkem neúčinným postupům při poskytování pomoci, resp. přímo k takovému jednání, které ve skutečnosti projevem blíženecké lásky není, protože potřebnému nejenže nepomáhá, ale udržuje ho v jeho tíživé situaci, nebo ji nadto i prohlubuje. Kvůli přikázání blíženecké lásky se totiž křesťan dostává do nezáviděníhodné pozice: "Křesťan se sotva může vzpěčovat, když je na něm, aby pomohl. Kdo ale nemůže jinak, než pomoci, je v podstatě bezmocný." 4 To v důsledku znamená, že sociální práce jako teorie pomáhajícího jednání zpochybňuje a opouští židovsko-křesťanský koncept milosrdenství, který byl po staletí nosnou myšlenkou jakéhokoliv poskytování pomoci. Milosrdenství, s jakým Bůh přistupuje k lidem, se totiž coby vzor pomáhajícího vztahu jeví jako problematické -protože je z jedné i druhé strany pomáhajícího vztahu velmi snadno zneužitelné. 5 Pokud křesťan nedokáže opustit koncept milosrdenství jako metodu pomáhání, resp. se nedokáže vyrovnat s tím, že křesťanský koncept milosrdenství může být z hlediska sociální práce kontraproduktivní, dostávají volný průchod jeho falešné motivy k pomáhání. Jinak řečeno, křesťanská víra může v rámci svého probouzení lásky k bližnímu podporovat nejen dobré, ale i falešné motivy pro pomáhání.

Spirituality in social work and inspiration in other fields

“…112 Opatrný však upozorňuje, že víra může mít pozitivní i negativní vliv na pomáhání, především jedná-li se o falešné motivy k pomáhání, které z falešného pojetí víry. 113 Teologie otevírá biblické inspirace -nejen pro sféru církevní sociální práce -a to jako motivace sociálních pracovníků, legitimizace úsilí a jako ideové a hodnotové impulsy, včetně možného zdroje pro posilu a copingové strategie samotných klientů, kterým může pomoci nést tíhu jejich sociální situace a zároveň nalézat vnitřní sílu k její změně. 114 Důležitou roli zde hraje kromě osobního nastavení sociálního pracovníka a vztahu s klientem také zázemí, vedení a struktura organizace, ve které je sociální práce vykonávána.…”