Background: High-dose chemotherapy followed by autologous stem cell transplantation (AT) is accepted as first-line therapy for patients with multiple myeloma (MM), with very good tolerance and low mortality (2–3%). Study Design: We tested repeated transplantation with different experimental maintenance therapies in patients with MM relapsing/progressing after first AT. Results were compared using intra-individual analyses, therefore inter-individual differences are excluded (T2 model). Patients and Methods: Between January 1997 and January 2003, 32 patients with relapsing/progressing MM after first AT were included in the pilot study, median follow-up was 75.2 months. They received the following experimental therapies: IL-2-activated PBSC (10 pts), pamidronate (4 pts), thalidomide (15 pts), consolidation chemotherapy CED (3 pts). Results: Sensitivity to C-VAD reinduction chemotherapy (4 cycles) was 50%, response to the second AT compared to the first was better in 7, the same in 16 and worse in 9 patients. Toxicity of the first and second transplantation was similar and usually did not exceed grade II (SWOG). Transplant-related mortality was 3% (1/32). Event-free survival after second AT (EFS II) is known in 22 patients; 7 have achieved prolongation of EFS II versus EFS I. In the whole group median EFS I was 15.7 months, median EFS II was 12.9 months, median overall survival (OS) was 79.1 months; 20/32 patients were alive at the time of analysis. Conclusions: Repeated AT is a feasible and successful strategy in treatment of relapsing MM; response to second AT and toxicity were acceptable and similar to the first AT in our assessment.

We analyzed proliferative index of myeloma plasmocytes (PC-PI) in a cohort of 217 patients with multiple myeloma (MM) treated with conventional chemotherapy and biological agents, thalidomide and bortezomib. In the whole group was a difference between overall survival (OS) favoring patients with PC-PI < 2.8% (median overall survival 30 vs 12 months) with a borderline significance (p = 0.06). However, after approximately 40 months from diagnosis the curves merged, suggesting the influence of novel drugs. In patients treated with conventional chemotherapy only, the difference maintained significant even after 40 months (median overall survival 25 vs 10months, p = 0.015), whereas in the group treated with thalidomide and bortezomib was no difference, with medians over 39 months. Even patients with low PC-PI profited from the treatment with novel drugs. Presented results suggest that the treatment of MM with novel agents overcomes the prognostic significance of PC-PI and should be used in all MM patients.

The retrospective analysis showed that the meaningful change in overall prognosis of MM patients achieved in Moravia is in accord with worldwide trends in the course of 1959-2000 years, which was achieved due to the gradual application of the modern innovated systems of complex therapy.

1 III. interní klinika -nefrologická, revmatologická a endokrinologická LF UP a FN Olomouc 2 Oddělení klinické bio chemie, FN Olomouc 3 Hemato-onkologická klinika LF UP a FN Olomouc 4 Ústav lékařské biofyziky, LF UP v OlomouciSouhrn Východiska: Cílem bylo srovnání dvou nových stratifi kačních modelů mnohočetného myelomu (multiple myeloma -MM), tj. podle Avet-Loisiaua (A-L) a podle Ludwiga (L) založených na indexu HLC-r (poměr sérových hladin involved-HLC/ uninvolved-HLC tj. HLC-κ/ HLC-λ vyšetřených metodou Hevylite™, tj. nefelometrickou/turbidimetrickou technikou s pomocí specifi ckých polyklonálních protilátek na přístroji Binding Site SPA PLUS ) a β 2 -mikroglobulinu (β 2 -M) s vybranými prognostickými faktory (PF) MM a stážovacími systémy dle Durieho-Salmona (D-S) a International Staging System (ISS). Soubor pa cientů a metody: V 132členné sestavě nemocných (94 IgG a 38 IgA typ MM) byl vyšetřen při dia gnóze HLC-r, vybrané PF a byla provedena stratifi kace souboru podle D-S, ISS, A-L a L. Výsledky: Na rozdíl od IgA byl u IgG izotypu zjištěn signifi kantní vztah HLC-r k stratifi kaci dle D-S a ISS s rozdílností podstadií A vs. B dle D-S (p = 0,049) a mezi ISS stadii 1 vs. 3 (p = 0,001). V souboru IgG byl vysoce signifi kantní souhrnný vztah hloubky poklesu Hb i albuminu a vzestupu β 2 -M k výsledkům stratifi kace dle ISS, A-L a L modelu (p < 0,0001), vzestupu LDH v systému dle ISS a A-L a kreatininu dle ISS a L, nikoliv ale vztah stadií vyhodnocených podle kteréhokoliv stratifi kačního systému k hodnotám FLC-r (poměr volných lehkých řetězců imunonoglobulinu κ/ λ), trombocytů a Ca. V souboru IgA byl signifi kantní souhrnný vztah hloubky poklesu Hb, trombocytů, albuminu a vzestupu β 2 -M k výsledkům stratifi kace dle ISS, A-L a L, k vzestupu kreatininu v případě ISS, nikoliv ale hodnot FLC-r, Ca a LDH při použití kteréhokoliv stratifi kačního modelu. Stupeň korelace vybraných PF, zejména Hb, albuminu a β 2 -M, případně i trombocytů, LDH a kreatininu ke stadiím dle ISS a k 1.-3. rizikové kategorii podle modelu A-L a L byl u IgG vs. IgA izotypu značně proměnlivě rozdílný (p < 0,0001-0,030). Stážovací systém dle ISS se vyznačoval proporcionálním zastoupením stadií 1-3, zatímco v A-L modelu převažovala u IgG i IgA izotypu riziková kategorie 2, tj. intermediate risk (47,3 a 44,7 %) a v modelu dle L riziková kategorie 3, tj. high-risk (41,5 a 52,6 %) s nízkým zastoupením kategorie 1, tj. low-risk (23,4 a 10,5 %). McNemar-Bowkerův test symetrie prokázal v obou izotypech MM nejvyšší shodu mezi stratifi kací dle D-S a L v kategorii 3, tj. high-risk (31,9 a 28,9 %) s celkovou shodou pouze v 53,2 a 42,1 % a se signifi kantním posunem v případě IgG izotypu (p = 0,036). U IgG i IgA izotypu byla souhrnná shoda v zastoupení kategorií 1-3 dle ISS vs. A-L (62,4 a 63,2 %), ale se signifi kantním posunem stratifi kace (p = 0,002 a 0,028). V případě IgG i IgA izotypu byla úzká shoda mezi modely dle A-L a L (64,5 a 81,6 %) se signifi kantně významným vzájemným stratifi kačním posunem (p < 0,0001 a 0,030). Závěr: Nové stratifi kační m...

No abstract