V článku si klademe za cíl předložit zkušenosti žáků a žákyň s vnímáním vlastní jinakosti ve školní třídě. Konkrétně se zaměříme na porozumění zkušeností 1,5 generace mladých imigrantů z Ukrajiny. Naši respondenti, v současné době mladí dospělí, se v rozhovorech zabývají svou zkušeností se začleňováním do české společnosti. Pro předkládaný článek se soustředíme na období mladšího školního věku. Výzkum vycházel z provedení rozhovorů se čtyřmi respondenty, jimiž byly mladé osoby ve věku 24–29 let žijící v České republice, které se do České republiky přistěhovaly z Ukrajiny ve věku od šesti do devíti let. Rozhovory byly zpracovány pomocí tematické analýzy (Braun & Clarke, 2006). Cílem předkládaného textu je detailní analýza toho, jak vnímali sekundární školní socializaci s důrazem na utváření jinakosti a stejnosti ve vrstevnickém kolektivu. Analýza vybraného období koresponduje s časovou osou postupného začleňování do české společnosti od prvotního „nárazu“ po zvládnutí a vyrovnání se s nároky osobní situace. Zaměříme se na identifikované aspekty tohoto procesu a strategie zvládání. Bohatá data získaná z rozhovorů ukazují, jakým způsobem v konstrukci jinakosti působí (ne)znalost jazyka a jaké emočně náročné zážitky spojené s vyloučením z kolektivu a izolací s sebou nese období potřebné pro zvládnutí místní řeči, u našich respondentů poměrně krátké. Ve školní třídě byly tyto děti často terčem posměchu, dokonce se objevovaly i narážky týkající se jejich inteligence – právě z důvodu nedokonalé znalosti jazyka. Rozhovory poukazují na to, že s touto skutečností nijak nepracovali učitelé, kteří by jinak mohli negativní vývoj alespoň zmírnit, ne-li mu zcela předejít. Po osvojení jazyka už bylo pro tyto děti navazování vztahů lépe realizovatelné. Pozorujeme snahu zdůrazňovat stejnost s majoritou a paralelně strategii začlenění skrze repertoár vlastních kvalit. Jako nejúspěšnější a v zásadě očekávaná se v českém školství jeví strategie asimilace, tedy splynutí s většinou (Berry et al., 2002). Neustálé přizpůsobování a adaptování se tak stává u dětí migrantů jakýmsi základem fungování v každodenních interakcích.