Svého času se Vít Strobach pokusil vymezit roli historika při formování kolektivní paměti, zejména pak paměti národní. 1 Historikové v éře moderny podle něj vystupovali jako "nositelé paměti" (podobně jako v předmoderních dobách šamani a věštci), jejichž úlohou je vytvářet a hlídat "velká vyprávění" (metanarace), kterými se řídí společnost. Tuto svoji politickou roli přitom často zastírali deklarovanou objektivitou, která připouštěla diskusi o faktech, nikoli ovšem o jejich sociálních rámcích. Strobach poukázal na to, že i v postmoderní době, v níž je význam metanarací zpochybňován, se historikové snaží ovládat paměť, která má hlavně legitimizovat vyprávění o minulosti. To dokumentoval na sporech kolem smyslu a zaměření Ústavu pro studium totalitních režimů. 2 Strobach předložil vlastní pojetí, které představuje historika spíše jako herce ve "hře dějin"; herce dramatu, které si sám napsal a nabízí je publiku. To si pak vybere takového vypravěče, jemuž důvěřuje, jenž je blízký jeho paměti a který zároveň chápe, že jde o poznání velmi subjektivní. V tomto ohledu Strobach dokonce přirovnává historika k básníkovi, který vyprávěným příběhem utváří kolektivní identitu a přináší tím štěstí celé obci. Ta ho ovšem může kdykoli vyměnit za jiného, lepšího. 3 Snad žádný historik dnes už není vnitřně přesvědčen o tom, že jeho odborná činnost přináší objektivní výklad minulosti a že je jakožto vědec schopen oprostit se od své individuality. Přestože je toto konstatování v podstatě banální, nelze přehlédnout, že jen výjimečně (alespoň v profesní komunitě tuzemské historiografie)1 Tento text vychází z příspěvku předneseného na sympoziu Fakulty filozofické Univerzity Pardubice "Paměť ve vědě a umění -možnosti, limity, perspektivy", které se konalo v Kutné Hoře 15. září 2021. Příspěvek byl pro publikační účely rozšířen a doplněn. Za mnohé připomínky a přínosnou diskusi děkuji kolegovi Jiřímu Studenému a oběma recenzentům.
