Immensum in the Context of Leibniz's Correspondence with Clarke

Abstract

Jak se domnívá Grant, Leibniz byl mezi prvními, kdo se v novověku pokusili oddělit prostor od Boha, a osvobodit tak diskusi ohledně prostoru od otázek teologických. 1 Sloučení Boha s prostorem, jak jej provedli Henry More či Isaac Newton, by totiž, přidává se Hartz, mělo katastrofické důsledky. 2 Vzhledem k tomu, že zkrátka žádná stvořená monáda není od prostoru izolována do takové míry, do jaké je od něj izolován samotný Bůh, 3 nemohlo podle nich označení prostoru za nekonečný v rámci Leibnizova systému nijak souviset s Bohem. 4 Na rozdíl od Clarka, pro nějž byl prostor přímo Boží vlastností, tak pro Leibnize podle jejich soudu představoval pouhý souhrn relací či pouhé ens rationis, podobně jako je tomu v případě matematických záležitostí obecně. 5 Zatímco se tedy Leibniz údajně spokojil s (dle Vailatiho tradičním) pojetím Boha coby substanciálně vyčleněného z prostoru i času, Clarke to považoval za přinejmenším nenahlédnutelné a přinejhorším zcela * Tato studie byla zpracována v rámci řešení projektu SGS03/FF/2019-2020: Bílá místa dějin a současnosti filozofie: Osobnosti a témata na okraji kánonu.