No abstract

Studie se věnuje otázce po ontologickém statusu ideálního, potažmo fenomenálního prostoru v pojetí Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Nejprve bude ujasněno, v jakém smyslu lze podle Leibnize za prostor v pravém slova smyslu považovat primárně pouze prostor ideální, sekundárně však rovněž prostor fenomenální. Posléze se vymezím zejména vůči takovým interpretacím leibnizovského ideálního prostoru, které v něm spatřují předzvěst prostoru kantovského. Leibnizův ideální, matematický prostor zde totiž bude přirovnán spíše k prostoru suárezovskému, případně hobbesovskému, nikoli však kantovskému.

This study deals with a controversy between Leibniz and Clarke concerning the relativity of space. Although substantivalism, i.e. an approach treating space as a substance, is to be indicated as the main target of Leibniz’s attack, it has usually been replaced by Newtonian absolutism instead, as a proper opposition to Leibniz’s relationalism. However, such absolutism has not been defined ontologically, but dynamically, as if the difference between their conceptions consisted of a different approach to the inertiallity of motion. However, this would mean that while Leibniz intended to reduce all motion to an inertial one, Newton reduced it to a noninertial one instead, or that only one of them acknowledged the existence of noninertial motion at all. Nevertheless, none of them actually denied the existence of noninertial motion, and although all motion indeed seemed noninertial to Newton, Leibniz never responded to such a challenge in the course of their correspondence.

Jak se domnívá Grant, Leibniz byl mezi prvními, kdo se v novověku pokusili oddělit prostor od Boha, a osvobodit tak diskusi ohledně prostoru od otázek teologických. 1 Sloučení Boha s prostorem, jak jej provedli Henry More či Isaac Newton, by totiž, přidává se Hartz, mělo katastrofické důsledky. 2 Vzhledem k tomu, že zkrátka žádná stvořená monáda není od prostoru izolována do takové míry, do jaké je od něj izolován samotný Bůh, 3 nemohlo podle nich označení prostoru za nekonečný v rámci Leibnizova systému nijak souviset s Bohem. 4 Na rozdíl od Clarka, pro nějž byl prostor přímo Boží vlastností, tak pro Leibnize podle jejich soudu představoval pouhý souhrn relací či pouhé ens rationis, podobně jako je tomu v případě matematických záležitostí obecně. 5 Zatímco se tedy Leibniz údajně spokojil s (dle Vailatiho tradičním) pojetím Boha coby substanciálně vyčleněného z prostoru i času, Clarke to považoval za přinejmenším nenahlédnutelné a přinejhorším zcela * Tato studie byla zpracována v rámci řešení projektu SGS03/FF/2019-2020: Bílá místa dějin a současnosti filozofie: Osobnosti a témata na okraji kánonu.

Za základní jednotky Leibnizovy metafyziky bývají obvykle považovány jednoduché substance zvané duše či monády. 1 V předkládaném textu však poukážeme na to, že monádám, dokonce ještě v rámci Leibnizových pozdních spisů, silně konkuroval jiný typ substancí, totiž substance složené. 2 Na místo monád by se tedy v souvislosti se základními jednotkami Leibnizovy metafyziky slušelo užívat spíše obecnějšího pojmu, totiž substance, neboť monáda samotná ve skutečnosti představuje pouze jeden ze dvou dílčích typů substance jako takové. 3 Dokladem této teze 1