Tento příspěvek je zaměřen na analýzu a syntézu závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, které váznou k otázce zachování nároku na odpočet DPH ve spojení s daňovým podvodem. V tomto ohledu bezesporu sehrává velmi důležitou (ne-li přímo klíčovou) roli judikatura Soudního dvora EU. Je však na místě podotknout, že i přes nastavené mantinely a etablovaná pravidla zůstává členským státům nemalá míra diskrece, a dále pak to, že v rámci konkrétních kauz je zapotřebí zohledňovat specifika jednotlivých případů, na což ostatně upozorňuje i samotný Nejvyšší správní soud. Záměrem tohoto příspěvku bylo zmapování recentní judikatury Nejvyšší správního soudu ve vztahu k pojmovým znakům existence podvodu. Provedené zkoumání bylo cíleno na následující pojmové znaky podvodu na DPH: subjektivní stránka účasti na podvodu a opatření přijatá daňovým subjektem; definiční znaky chybějící daně a definiční znaky subjektu, kterému lze v řetězci odepřít nárok na odpočet. Úhrnem lze obecně konstatovat, že závěry uvedené ve vybraných rozsudcích Nejvyššího správního soudu lze považovat za konzistentní a logické a zároveň ty, které prochází určitým vývojem (spojeným mimo jiné s reflexí nové judikatury Soudního dvora EU). Judikatura v aktuální době již podává rozsáhlý, ale pochopitelně stále jen demonstrativní, výčet základních faktorů, které lze v rámci nesení důkazního břemene považovat za ty, které jdou subjektu k tíži. V tomto ohledu judikatura bezesporu poskytuje daňovým subjektům určité vodítko. Zároveň lze uzavřít, že judikatura Nejvyššího správního soudu vymezila mantinely i pro správce daně, a to i ve smyslu vymezení (specifikace) toho, co není jeho povinností v rámci prokazování účasti daňového subjektu na podvodu na DPH. Z pohledu teorie a praxe je pak velmi zajímavou, komplexní a problematickou otázkou vymezení subjektu, který je možné postihnout v rámci řetězce. Zde doznala judikatura Nejvyššího správního soudu v posledních třech letech určitého vývoje, který spíše svědčí ve prospěch správce daně.
