The role of microRNAs (miRNAs) in the pathogenesis of cardiovascular disease has been extensively studied. miRNAs have been highlighted as an important physiological regulator for activities like cardiac protection. miRNAs are present in the circulation, and they have been investigated as physiological markers, especially in the condition of heart failure. However, there is less compelling verification that miRNAs can outperform traditional biomarkers. However, clinical evidence is still required. In this review article, we explored the feasibility of miRNAs as diagnostic biomarkers for heart failure in a systematic study. Searching in the PubMed database to identify miRNA molecules that are differentially expressed between groups of patients with heart failure or heart disease and controls, throughout the investigation, we discovered no significant overlap in differentially expressed miRNAs. Only four miRNAs (“miR-126,” “miR-150-5p,” “hsa-miR-233,” and “miR-423-5p”) were differentially expressed. Results from our review show that there is not enough evidence to support the use of miRNAs as biomarkers in clinical settings.

No abstract

Kontext: V posledních několika desetiletích prodělala léčba srdečního selhání skok dopředu, zvláště v oblasti přístrojové léčby; výsledkem bylo snížení zátěže srdečním selháním a úmrtnosti na toto onemocnění. Nicméně u srdečního selhání se sníženou ejekční frakcí lze o zahájení přístrojové léčby uvažovat až po selhání maximální farmakoterapie podle doporučených postupů (guidelines). Z rozvíjejících se zemí je k dispozici omezené množství údajů o adherenci k doporučeným postupům pro diagnostiku a léčbu srdečního selhání. Cílem této studie bylo proto zjistit adherenci kardiologů k optimalizaci farmakoterapie podle doporučených postupů ještě před implantací přístrojů pacientům se srdečním selháním a sníženou ejekční frakcí. Pacienti a metody: Do studie byli zařazeni pacienti se srdečním selháním a sníženou ejekční frakcí, přijatí pro implantaci příslušného přístroje (implantabilní kardioverter-defi brilátor) nebo zahájení srdeční resynchronizační léčby; byly shromažďovány údaje pacientů včetně demografi ckých charakteristik, léků a jejich dávek užívaných při vstupu do studie stejně jako typ implantovaného přístroje a indikace k implantaci. Výsledky: Z 31 pacientů zařazených do studie bylo 25,8 % žen. Průměrný věk byl 57,1 ± 11,6 roku. Beta-blokátory užívalo 83,9 % pacientů, inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu / blokátory receptoru AT 1 pro angiotenzin II 38,7 % a antagonisty mineralokortikoidních receptorů 67,74 % pacientů. Léčba byla zahájena nebo dávky titrovány směrem vzhůru méně než dva měsíce před implantací příslušného přístroje v 73,68 % primárně indikovaných případů. Třem pacientům (9,67 %) byl přes splnění indikací pro srdeční resynchronizační terapii (blokáda levého Tawarova raménka nebo kompletní blokáda) implantován kardioverter-defi brilátor. U pacientů s primárními indikacemi se rozhodnutí o implantaci opíralo o doporučení guidelines v 9,67 % případů, kdy byla podávána medikamentózní léčba podle doporučených postupů s titrací dávek směrem vzhůru až do dosažení maximálních, na důkazech založených dávek ještě před implantací příslušného přístroje. Závěry: Naše studie prokázala špatnou adherenci k farmakoterapii podle doporučených postupů u pacientů se srdečním selháním a sníženou ejekční frakcí před implantací přístroje. Je třeba vyvinout maximální úsilí pro překonání tohoto nedostatku v praxi a dosáhnout u pacientů lepších výsledků nemluvě o nákladové účinnosti jako dosud přehlíženém ekonomickém faktoru zdravotní politiky.

Background: Acute aortic dissection (AAD) is a serious emergency. This prospective study aims to reveal the clinical characteristics and outcomes of medical and surgical treatments of AAD at the Ibn Al-Bitar Cardiac Centre. Methods: Over a 30-month period ending on Feb 27, 2019, 33 patients (27 males) admitted within 14 days after the onset of AAD symptoms were enrolled. The diagnosis was based on clinical findings and was confirmed by echocardiography and/or CT aortography. Intensive medical therapy was immediately initiated. Stanford classification was applied. Uncomplicated type B aortic dissections (AD) were managed conservatively while complicated type B and all type A dissections were referred for surgery. Perioperative data were entered into a Microsoft Excel-designed database, and the results were collected and statistically analyzed. Results: The male-to-female ratio was 9:2. The age range was 22–75 years, with a mean age of 48.8 ± 13.9 years. The main risk factors were hypertension (66.66%), smoking (42.42%), and Marfan’s syndrome (15.15%). In 84.84% of the cases, chest pain was the presenting symptom. CT aortography revealed dissection of the thoracic aorta in 91% of the cases and the abdominal aorta in 51.5% of the cases. A total of 24 (72.7%) patients had type A AD, and 7 (21.2%) patients had type B AD, whereas two (6.1%) had Non-A Non-B categories. Among those with type B AD, 71.42% had complications. For 48.5% of the patients, surgery was offered. The overall mortality rate was 48.5%, matching the rates that had been already published. Surgery had a lower mortality rate than medical treatment (37.5% vs. 62.5%). The mortality rate of type A was higher than type B (58.3% vs. 28.6%). Conclusions: Urgent surgery performed by expert surgeons is essential to save victims of AAD primarily type A dissection.

No abstract