The analysis of language, knowledge, and interpretations -and the practical consequences of this knowledge and these interpretations -forms the basic theoretical presupposition of all sociological inquiries into the phenomenon of "race." All forms of knowledge dealing with "race" are necessarily linked with practices of power constituting hierarchical orders of classification. Racist ideology by means of these orders constructs its objects and subjects, i.e., those who are racists and those who are stigmatised. Racist representations of the Other are closely interrelated with the discursive construction of the body as a space in which symbolic boundaries of impurity, hatred as well as health and desire are situated. The discursive regime of racism is not a by-product of modernity but one of its main cultural forms. The ideology of racism played a crucial role in legitimizing the emerging nation-state both in its internal efforts to normalize society and external attempts to colonize new lands.

When refl ecting on the symbolic integration of migrants into their host societies, sociological and anthropological discourses are challenged by the fact that recent migrants do not simply leave their homelands behind but make great efforts to maintain their attachments at a distance. In this article the authors examine a transnational migrant network of eight highly educated young women from the post-socialist region of southern Slovakia and devote special attention to the construction of their diasporic identity and shared lifeworld. They interpret the migration of these highly educated people not as a rupture but as a coherent continuation of their life course. In order to understand their recent biographical situation, it is necessary to consider the role that a particular form of habitus plays in migration. The authors claim that the experience of living in the culturally hybrid life-world of Czechoslovak Hungarians has played an important role in shaping their ability to live in the dual world of migrants.

Článek se soustřeďuje na praktický význam etnicity jako konstitutivního prvku etnokulturních identit. Na podkladu sociologie Pierra Bourdieu tvrdíme, že je zásadní reflektovat způsob, jakým praktický význam etnicity přispívá k sociální realitě etnokulturních identit, jak praktické vědění sociálních aktérů o etnicitě přispívá k jejich etnokulturní identitě. Přestože se zdá, že procesy formování etnokulturní identity bývají obvykle spjaty primárně s menšinami, ukazujeme, že k tomu, abychom mohli analyzovat formování etnokulturních identit menšin, je vždy nezbytné hovořit také o formování dominantních etnokulturních identit. Komplexní vztahy mezi různými etnokulturními identitami konstituují "pole etnicity". Coby nástroj sociální orientace na tomto poli není vnímání etnicity pouze vnímáním etnokulturní difierence, ale je také vnímáním etnokulturní distinkce. Politické strategie sociální inkluze skrze integraci menšinových etnokulturních identit nevyhnutělně modifikuje celou strukturu pole etnicity. Až donedávna dominující vnímání etnicity v české společnosti, které pohlíželo na menšiny jako na etnokulturní kolektivity a chápalo kulturní diverzitu české společnosti ve formě etnokulturní diverzity, vede k etnokulturnímu vymezení české národní identity. Pojímáním české národní identity jako dominantní etnokulturní identity jsou všechny ostatní etnokulturní identity, coby nezamýšlený důsledek této formy sociální inkluze, vylučovány z pomyslného etnokulturního společenství českého národa. Otázkou je, zdali dominantní instituce a diskurzy budou upřednostňovat toto vnímání etnicity oproti jiným sociálním identitám.

In the early nineteenths diaspora has become a key concept in post-colonial studies and since that time is frequently used also in cultural and global studies focusing on the recent condition of transnational flows. In this text I analyze the diaspora as a "wandering" social structure via interpreting the diaspora theory of Jonathan and Daniel Boyarin, which takes the diaspora both as condition and project for a transnationally interconnected world. I show what role memory and remembering plays in their redefinition of the genealogical diasporic group identity and in what sense it is offered as a positive alternative to group identity based on territoriality. Finally I tackle the problem of powers of diaspora to demonstrate what risks are being reproduced by the unreflective universalizing of diaspora and by its decontextualized utilization.ABSTRACT diaspora, genealogy, generation, Jewish identities, memory, transnational identities, wandering KEY WORDSNáhodou jsem se ocitl v neděli odpoledne v Brooklynu několik hodin před pohřbem rabína Schneersona. Podzemka měla ten den výpadky, a tak jsem na stanici Atlantic Avenue strávil spoustu času čekáním na přípoj. Zastávkou projíždí třetí i čtvrtá linka metra, každá staví na jiném nástupišti, jež jsou vzájemně na dohled. Ve stejné době čekaly už pěkně dlouho stovky Chasidů -převážně mladých mužů a soudě podle detailů jejich oblečení to nebyli Lubavičové -na třetí linku na nástupišti přímo naproti mě. Jak tam tak stáli, přijela na nástupiště, na kterém jsem stál já, rozmrzelý a unavený z velkého horka, čtyřka směřující na stanici Crown Heights. Jakmile ji spatřili, začali se hromadně hrnout dolů po schodech, přes mé nástupiště, po schodech nahoru a do vozu, jehož průvodčí několik minut čekal, dokud se všem nepodařilo do soupravy nastoupit. Když už byl konečně připraven odjet, objevila se na schodech chasidská žena zralého středního věku a ze všech sil se hnala nahoru, volajíce přitom v jidiš Halt di tir ofn! -"Nech ty dveře otevřené!" (Jonathan Boyarin 1996: 182)

Jak se člověk stane bezdomovcem ve svém vlastním jazyce? Jaké mechanismy vymístění ho do takové situace dostanou? O jaké lidské zkušenosti metafora bezdomovectví-v-jazyce vlastně mluví? V jakém smyslu je, či může být, vůbec jazyk našim domovem? A když už je člověk z jazyka-domova vymístěn, jaké mu zbývají možnosti promluvy? Kde a jak takový jazykově vymístěný bezdomovec pobývá? Tento text se pokouší o znovupromýšlení těchto, v hermeneutické filozofii, v jiné podobě a s jinými důrazy již artikulovaných otázek. Pokouší se o jejich reformulaci a rozvinutí prostřednictvím interpretace menšinového jazyka jako jazyka určovaného svou situovaností v mocenském prostoru. Vycházejíc z vymezení menšinové literatury a menšinového jazyka Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, nebudu zde menšinový jazyk (čili onen jazyk „bezdomovců“) pojímat ve smyslu jazyka etnické skupiny žijící ve společensky a politicky podřízené pozici, nýbrž ve smyslu ne-dominantního jazykového řádu v rámci určitého mocenského pole. Při promýšlení tohoto tématu mi budou hlavním východiskem (kromě již naznačeného konceptuálního rámce) texty Imre Kertésze, jejichž jazyk svou ilustrativní silou reprezentuje zkušenost bytí bezdomovcem ve vlastním jazyce, a umožňuje nám tak chápat jej jako jednu ze současných podob jazyka menšinového.