Nemalá část veřejnosti a médií, jakož i někteří ekonomové vykládají globální fi nanční krizi let 2007 až 2009 coby selhání ekonomie jako takové. Tento stav je novým impulsem pro ty kritiky stávající podoby ekonomie (přesněji, většinově přijímané ekonomické teorie), kteří již před propuknutím krize upozorňovali na nedostatky v pojetí hospodářské vědy. Nespokojenost laické veřejnosti či médií se stavem ekonomie, jež se v zesílené míře projevuje právě v reakci na fi nanční krizi a kterou symbolizuje populární tázání "Jak to, že tak málo ekonomů předpovědělo krizi?" (Bezemer, 2009), vede a jistě povede i v následujících letech k zintenzivnění debaty v rámci odborné ekonomické obce. V posledních přibližně čtyřech letech se objevila řada článků, a už i knih, z per odborných ekonomů, kteří se na vyvstalou situaci snaží reagovat a nabízejí svá vysvětlení, proč a kdo vlastně selhal (např. Kovanda, 2009Kovanda, , 2011. Takové analýzy jsou jistě cenné, ale v ekonomii -jako v jiných vědách -nedochází k zásadním změnám ze dne na den. "Ekonomie se rozvíjí pohřeb za pohřbem," slavně pravil Paul Samuelson (1997, s. 159), jeden z největších ekonomů dvacátého století. Krize -jakkoliv závažná -nemůže krátkodobě ani střednědobě změnit nahlížení uplatňované většinou profese. Taková změna je mnohdy opravdu generační záležitostí.V následujícím textu nabídnu čtyři pohledy na budoucí vývoj ekonomie v dlouhodobém horizontu. Každý z nich je spjat se jménem předního metodologa ekonomie, případně metodologa či fi lozofa vědy, a to proto, že je-li opravdu stávající podoba většinově přijímané ekonomické teorie neuspokojivá, je třeba hledat nedostatky už v rovině metodologické (a samozřejmě epistemologické, ontologické či dokonce fi lozofi cké). Všechny čtyři zmíněné pohledy spojuje též to, že byly předloženy v letech před propuknutím krize. Nejsou to tedy analýzy šité horkou jehlou ex post, bez dostatečného odstupu, ale naopak nástiny prognóz, jež i svojí obecností refl ektují dlouhodobou povahu možných přeměn v rámci ekonomické obce. Přeměn, pro něž ovšem fi nanční krize, a naznačená odborná debata na ni navazující, může být zásadním impulsem, který je uvede do pohybu či zrychlí jejich průběh.První scénář, "syntetický", předestírá Sheila Dowová. 1 Budoucí tvář ekonomie vidí v syntéze jejích modernistických a postmodernististických aspektů. Druhý scénář, "evoluční", črtá David Colander.2 Neočekává žádné razantní, převratné změny ve smyslu kuhnovských revolucí; většinově přijímaná ekonomická teorie se dále bude 1 Emeritní profesorka ekonomie na univerzitě ve skotském Stirlingu.2 Profesor ekonomie na Middlebury College v americkém státě Vermont.

jeden z předních postkeynesovců podotýká, že postkeynesovská výzkumná tradice vždy trpěla nedostatkem homogenity, avšak jmenuje osm znaků, které jí podle jeho názoru jedinečně charakterizují: (1) realita jako počáteční bod jakékoliv teorie; (2) ekonomická logika s vnitřní konzistencí, nikoliv jen ve smyslu formalistického rigoróza; (3) Malthus a jiní klasici coby historický inspirační zdroj; (4) ne-ergodické (spíše než statické, bezčasové) ekonomické systémy, v nichž ač je minulost spjata s budoucností, obě nikdy nekoincidují; (5) makroekonomie před mikroekonomií; (6) nerovnováha a nestabilita, a nikoliv ekvilibrium, jako normální stav ekonomiky; (7) ekonomický růst a rozdělení důchodu jako klíčové téma; a konečně (8) silné sociální cítění, kritické ke konceptu laissez-faire (Pasinetti, 2005, s. 841-4). Pro další představení této výzkumné tradice viz Kovanda (2006). 4 Lawson (2006) označuje za ortodoxní současnou mainstreamovou, zejména neoklasickou ekonomii. Argumentuje dále, že pojítko mezi heterodoxními výzkumnými tradicemi, za něž označuje například starý institucionalismus, postkeynesovství, neoricardovství, (neo)rakouskou školu, ale taktéž neomarxismus či nově ekonomii feminismu lze, alespoň implicitně, hledat v rovině ontologické. Heterodoxní ekonomy dle něj sjednocuje zejména nedůvěra v míru, s níž jsou matematickodeduktivní metody užívány v rámci ortodoxní ekonomie hlavního proudu k popisu uspořádání ekonomického systému.

Lukáš Kovanda, Vysoká škola ekonomická v Praze ÚvodVe svých předchozích textech publikovaných v Politické ekonomii jsem argumentoval, že fi nanční krize, jež vrcholila v letech 2008 a 2009, představuje závažnou výzvu nejen pro tvůrce hospodář-ských politik a další ekonomické praktiky, nýbrž též pro převládající ekonomickou teorii, a dokonce metodologii. Uvedl jsem, že krize je široce nahlí-žena jako selhání ortodoxní ekonomie a představil jsem některé heterodoxní myšlenkové školy v ekonomii, 1 zvláště postkeynesovství a jeho ontologickou bázi v podobě kritického realismu. Někteří ekonomové totiž zastávají názor, že fi nanční krize zastihla ekonomickou ortodoxii "v nedbalkách", což předsta-vuje příležitost právě pro některé heterodoxní školy ekonomického myšlení, aby výrazněji promluvily do diskursu utvářejícího hlavní (ortodoxní) proud ekonomie. (Dolan, 2008) Jako jednu z heterodoxních škol ekonomického myšlení, pro niž fi nanční krize představuje jistou příležitost, jmenoval Dolan rakouskou školu ekonomického myšlení (stručné představení této školy např. v Kovanda, 2009, zevrubnější pak např. v Huerta de Soto, 2012. Podle jeho názoru totiž nemovitostní bublina a s ní spjatá celková hospodářská expanze (především,1Rozdělení na ortodoxní a heterodoxní školy ekonomického myšlení není v rámci celé ekonomické obce přijímáno univerzálně a bez výhrad. Pro potřeby tohoto textu ale postačuje například kategorizace Tonyho Lawsona (2006). Ten označuje za ortodoxní současnou ekonomii hlavního proudu, zejména pak ekonomii neoklasickou. Argumentuje dále, že pojítko mezi heterodoxními školami, za něž označuje například starý institucionalismus, postkeynesovství, neoricardovství, (neo)rakouskou školu, ale taktéž neomarxismus či nově feministickou ekonomii lze alespoň implicitně hledat v rovině ontologické. Heterodoxní ekonomy podle něj sjednocuje zejména nedůvěra v míru, v níž jsou matematicko-deduktivní metody užívány v rámci ortodoxní ekonomie hlavního proudu k popisu uspořádání ekonomického systému.2 Na jiném místě (Kovanda, 2013) argumentuji, že fi nanční krize může být významným impulsem pro určitý odvrat od ekonomistického smýšlení a pro citelně intenzivnější rozvoj ekonomických teorií a modelů s interdisciplinárním přesahem, a to do disciplín typu psychologie, sociologie, antropologie a dalších.  POLITICKÁ EKONOMIE, 3, 2013i když ne pouze v USA) a fi nanční krize, v níž splasknutí bubliny vyústilo, zjevně souzní s modely rakouské školy lépe než většina jiných recesí a krizí po druhé světové válce:"Expanze, jež vedla k [fi nanční] krizi, stejně jako ta z konce 90. let, je mnohem podobnější problémům ve 20. letech, kdy se formovaly přístupy rakouské školy." (Dolan, 2008) Dolan, (spolu)autor úspěšné 3 ekonomické učebnice, ale dodává, že obavy z neblahého vývoje nebyly v letech před fi nanční krizí výhradně doménou ekonomů rakouské školy, nýbrž například i některých představitelů ekonomické ortodoxie. 4 V této souvislosti jmenuje Johna Taylora, původce známého Taylorova pravidla.Patrně nepřekvapí, že kromě ekonomů Dola...

Deflation and Economic Crisis: Central Banks' Rhetoric vs. Economic LiteratureThe aim of this paper is to show that the current anti-deflationary rhetoric of central banks lacks adequate support from the economic literature. Based on pure theory, there might be both positive and negative effects of deflation on economic development. The historical record is, if anything, also ambiguous. As recent literature reveals, a substantial number of deflationary periods were accompanied by robust economic growth. The two frequently mentioned examples of dismal deflationary periods -the Great Depression in the United States and the lost decades in Japan -seem to be exceptions. Taking into account the arguments presented in this paper, we argue that central banks should revise their communication strategy. If there is a need to defend easy monetary policy, the main argument should be based, dominantly, on the divergence of forecasted inflation from the inflation target, with a much lesser emphasis on the need to avoid the allegedly destructive effect of deflation.

ÚvodCílem této práce je zmapování některých zásadních momentů vztahu domény metodologie ekonomie a implikací fi nanční krize, jež vrcholila v letech 2008 a 2009. Finanční krize je nahlédnuta jako jev, k němuž v nezanedbatelné míře přispělo užívání jistých teoretických konceptů ekonomie hlavního proudu, které neadekvátním způsobem uchopují realitu. Jedná se převážně o koncepce, které byly rozvinuty ve 2. polovině 20. století, v době vrcholícího přílivu pozitivistických náhledů do metodologie ekonomie hlavního proudu.Mnozí autoři charakterizují zápas o převažující podobu ekonomie 20. století jako střet zastánců a odpůrců ekonomie zcela nezávislé na psychologických předpokladech (Lewin, 1996). V 70. a 80. letech se zdálo, že odpůrci ekonomického bádání, jež je prosto psychologických konotací, v tomto zápase podlehnou. V uvedených desetiletích totiž podle řady autorů kulminovala matematizace ekonomie, tedy proces, jenž odráží širší fenomén, jímž je průnik pozitivismu v nejširším smyslu tohoto slova do metodologických přístupů společenských věd, ekonomii nevyjímaje. Nakonec nepodlehli: " [E]konomii se nikdy nepodařilo zcela separovat od jejích sesterských disciplín, a to ani během vrcholícího přílivu matematické ekonomie a pozitivismu v sedmdesátých a osmdesátých letech […]." (Boettke a kol., 2006, s. F306).Lze argumentovat, že nejvýznačnější autoři zabývající se metodologií ekonomie ve 20. století byli vesměs tak či onak pozitivismem ovlivněni a všichni také předkládali a hájili takové metodologické přístupy, které refl ektovaly pozitivistická kritéria "správného" poznávání a bádání. D. Wade Hands (2001) hovoří o "velké trojici" autorů děl k ekonomické metodologii v průběhu 20. století. V prvé řadě uvádí Miltona Friedmana a Paula Samuelsona. Metodologické přístupy těchto velikánů -instrumentalismus v případě Friedmanově a operacionalismus a deskriptivismus v případě Samuelsonově -lze vystihnout jako pozitivistické (Pfouts, 1967;Kovanda, 2013a). Hands jmenuje ještě Terence Hutchisona, který zejména usiloval o explicitní prolnutí ekonomické metodologie koncepty logického pozitivismu (novopozitivismu). V širší ekonomické obci však nelze jeho vliv srovnávat s tím, jaký měli Friedman se Samuelsonem, jak ostatně naznačuje i sám Hands. Až za touto "velkou trojicí" se v pomyslném žebříčku významnosti umisťují ti autoři 20. století, kteří pozitivistický přístup k metodo-* Vysoká škola ekonomická v Praze, Národohospodářská fakulta (Lukas.Kovanda@seznam.cz).