ÚvodV moderní společnosti je existence přerozdělovacích procesů nezbytností. Míra zdanění, která je jejich odrazem, se však v jednotlivých zemích podstatně liší, a to jak v absolutní výši, tak zejména v daňové struktuře. Velikost zdanění, popř. vládních výdajů pak bývá pravidelně inkorporovaná do růstových teorií. Dlouhodobý ekonomický růst totiž významně ovlivňuje klíčovou ekonomickou charakteristiku, kterou je životní úroveň obyvatel.Zdaleka nejpoužívanějším aproximátorem daňového zatížení je daňová kvóta, tedy podíl daňových výnosů na nominálním produktu. Další možností jsou implicitní daňové sazby, a to např. na úrovni Evropské unie. Ty jsou však principiálně podobné daňové kvótě (viz dále). Spíše marginálními jsou alternativní ukazatelé, např. různými způsoby vypočtené efektivní daňové sazby.1 Zásadním problémem indexů typu daňové kvóty je využití daňových výnosů jako odrazu daňového zatížení. I jednoduchá daňová teorie však postuluje, že linka mezi daňovým zatížením a daňovými výnosy nemusí být jednoznačná a vyšší daňové zatížení nemusí vést k vyšším daňovým výnosům. Aproximace daňového břemene za pomocí daňové kvóty nemusí být tudíž reálná. Vysoké daňové zatížení může vést ve smyslu Lafferovy křivky k nižším daňovým výnosům.Současná růstová teorie, jež integruje velikost zdanění prostřednictvím jeho vlivu na růstové proměnné, zejména na míru úspor či investic, velikost kapitálu nebo technický pokrok, je velmi často při empirické verifi kaci zpochybněna a nepotvrzují se předpoklady o negativním vlivu zdanění na dlouhodobý ekonomický růst nebo se nepotvrzují negativní efekty některých daní. Za jednu z nejproblémovějších lze v této oblasti považovat korporátní daň. Využití vhodnějších aproximátorů daňového zatížení, než jakým je daňová kvóta, se jeví nezbytným.
1Efektivní daňové sazby jsou takové, které se snaží zohlednit maximum aspektů ovlivňující celkovou daňovou povinnost. Pro potřeby jejich konstrukce jsou často využívány unikátní datové zdroje, pocházející např. z jednorázových průzkumů, což může vést k problémům s délkou časových řad, s počty pozorování apod. Autoři těchto sazeb se zpravidla nesnaží měřit daňové zatížení celkově, ale zaměřují se pouze na určitou oblast, resp. na určitý typ ekonomických subjektů. Nejčastěji se jedná o vyjádření daňové zátěže korporací (Lazar, 2010), ale také daňové zatížení vysoce kvalifi kované pracovní síly (Elschner a Schwager, 2004) či kupř. daňové zatížení bankovního sektoru (Ricotti et al., 2010).